Dobrá báseň po ránu je lepší než špatný...

***

NEVIDÍM SLZY

Nevidím slzy

Ani jeden ze šesti kosmonautů na Mezinárodní vesmírné stanici nespal. Čekali na nákladní loď Progress, která jim měla dovézt zásoby potravin a několik náhradních dílů.

"Už letí," pronesl radostně Barad.

"Ty tvoje velké uši slyšely už i její start ze Země," zavtipkoval Sajko.

Nikdo se otřepanému vtipu o velkých uších nezasmál. Kosmonauti se těšili domů. Na stanici měli zůstat už jen pouhé dva, nejvýše tři měsíce. Stanice dosluhovala a měla jít do šrotu.

"Ale teď už fakt letí," nedal se Barad. Mírné napětí si vždycky kompenzoval tím, že všechno komentoval. "Jestlipak mi doveze hambáč?"

"Všichni připraveni?" To se profesionálním hlasem ozvala velitelka Peggy.

Na spojení se zásobovací lodí byli všichni připraveni a její přílet sledovali na monitorech.

Milovaný Progress se přiblížil na dohled, zdálo se, jako by se na vteřinu zastavil a zkoumavým pohledem obhlédl stanici i "lapač", připravený na spojení. Pak se stalo něco neskutečného. Nákladní loď se lehce propadla pod stanici a po chvíli vyplula na opačné straně.

Kosmonauti vyjeveně kontrolovali přístroje, zda se snad jejich stanice nezachovala nestandardně a nezvýšila sama oběžnou dráhu.

Nic nenašli.

Halucinace kosmonautů pokračovaly. Progress se totiž plavně vzdaloval do černého vesmíru. Dál a dál od stanice. Pryč z oběžné dráhy.

Velitelka se zeptala: "Viděli jsme to všichni?"

Posádka neochotně kývla.

"Mám po hambáči," ozval se skřehotavě Barad.

"Řídící středisko mlčí," řekla rozčileně velitelka Peggy. Cítila, že mužská posádka si myslí něco jako - no, tak se předveď, ženská.

To, že se zbláznila nákladní lodˇ, to by ještě posádka přežvejkala, ale že se nehlásila ani jedna pozemní základna, to už na ně bylo moc. Jeden jako druhý by byli ochotni věřit, že tu někde šmejdí UFO. Nebo ještě něco horšího, co ani nedokázali pojmenovat.

Jenom velitelka se pevně držela instrukcí a vytrvale žádala Zemi o vysvětlení.

Místo odpočinku v zavěšených síťových lůžkách se kosmonauté kroutili v křeslech a vymýšleli si čím dál tím víc fantastičtější vysvětlení této závady. Vlastně dvou závad.

Stanice se ocitla nad osvětlenou částí zemského povrchu a kosmonauté povrch bedlivě sledovali. Žádný atomový hřib však neviděli. Řeky, města, hory, oceány, všechno bylo tak jako dřív.

"Tady palubní inženýr Garin... palubní inženýr!" Garin zařval tak, že ostatní nadskočili.

"Ty máš spojení? A proč ty?", zeptala se uraženě velitelka.

Přistoupila ke Garinovi a rvala mu sluchátka z uší.

Garin si je přidržoval oběma dlaněmi.

"Cože?" Garina nikdy nic nevyvedlo z míry, ale tedˇ vypadal jako králík na poušti. Obrátil se kolegům.

"Základna říkala nějaká čísla a chtěla vědět naši polohu!"

Všichni se podívali na osvětlený zemský povrch, po kterém se válely jen větší oddíly oblačnosti.

"Naši polohu??" Větší pitomost nikdo za celou dobu pobytu ve vesmíru neslyšel. A Barad dodal: "Řekni jim, že polohu zaujímáme v sedě."

"Kromě velitelky, ta útočí na člena posádky," ozval se naštvaně Sajko.

"Tady Mezinárodní vesmírná stanice. Co je s nákladní lodí? Cože? S kým mluvím?" Garin se už na velitelku neohlížel. Ta se snažila

strčit své ucho blízko ke Garinovu sluchátku, aby aspoň něco zaslechla.

Garin si vyndal sluchátka z uší a pronesl temně: "Prý nás navedou na přistání."

"Stanici??", vydechli všichni svorně jako jeden muž. Jediná žena v posádce mlčela, protože se jí konečně podařilo nacpat si Garinova sluchátka do uší a představit se celou svou hodností.

Chvíli bylo ticho. Představila se opakovaně. A ještě jednou.

Potom si sluchátka pomalu sundala a podezíravě si palubního inženýra měřila.

"Pane palubní inženýre, jsem nucena dát vás do karantény."

"Že by nemoc z odstřižení pupeční šňůry?", pochopil poznámku velitelky Barad.

"Nechte toho a uvažujte logicky", ozval se Sajko.

"Logika mi říká, že spojení se základnou nebylo žádné. Prosím! Můžete si s ní popovídat o souřadnicích a hladkém přistání naší stanice!" Velitelka natáhla ruku se sluchátky.

"Mám svoje", řekl nevrle Sajko.

"Nechci dělat potíže, velitelko", řekl zamyšleně Garin. "Je to fakt divné. Jakoby základnu na Zemi obsadil někdo cizí. Možná nějaký terorista, ale rozhodně hlupák."

Najednou to celou stanicí lehce škublo.

Přístroje se na okamžik zbláznily, všechno blikalo, tikalo, cvakalo.

Za malý okamžik se přístroje zklidnily. Kosmonauté se dohadovali o tom, jestli ten šílený Progress přece jen něco nezanechal na plášti některého z modulů. Nebo jestli ze Země nezkoušejí nějakou novinku. Třeba simulují chování posádky při ohrožení. Nebo zkoušejí ty nejnovější roboty a svěřili jim sledování stanice. Čekali, že se konečně ozve nějaký normální člověk a vysvětlí jim, o co tady šlo.

Jenže středisko ze Země se nehlásilo a nehlásilo.

Když se stanice ocitla na temné straně Země, bylo už všem jasné, že sestoupili o dobrých sto kilometrů níže. Kdo tento manévr provedl, to se mohli zase jen dohadovat. Záhadou bylo i to, že se při sestupu nesetkali s žádným kosmickým smetím, se žádnou družicí, a to je ukolébalo do pocitu odevzdanosti.

Stále se nic pozitivního nedělo a spojení se Zemí se nekonalo. Velitelka už nemluvila o karanténě palubního inženýra Garina. Ten se choval klidně, panika tedy zatím na stanici nehrozila.

Posádce ale začínalo být horko. Celá stanice se vstupem na nižší oběžnou dráhu zahřívala a klimatizace nestíhala.

Při dalším obletu zeměkoule sestoupila stanice o několik dalších kilometrů níže. Země se neozývala, korekce dráhy nebyla možná a kosmonauté začínali počítat, za kolik minut začne stanice hořet a kdy se v modulu uškvaří i oni.

Biologové Hollan a Saki jim to ukázali na grafu teplota kontra odolnost biologického materiálu.

Přístroje na palubě se tvářily, jako že se nic významného neděje. Při každém obletu se stanice ponořovala do hustější atmosféry.

"Takže..." velitelka si odkašlala. "Oblékněte si skafandry a připoutejte se ke křeslům - jako při normálním přistání. Jste hrdinové, na to nezapomínejte."

"Teplota klesá," ozval se Barad. "A kolem lodi je bílo, jako... vypadá to jako jinovatka. Začnu věřit na Santu."

"Ty jinovatko," houkl shovívavě palubní inženýr Garin.

"Možná přece jen nějaký experiment," utrousila velitelka.

"Rychlost sestupu se každopádně zvětšuje," řekl Sajko.

Posádka vůbec nic neviděla, celá stanice byla zřejmě zaplácaná tou chladící hmotou. Všichni mlčky čekali na velký náraz, na ten konečný. Každý z nich byl jen se svými myšlenkami, sám a sám.

Stále nic nepřicházelo.

A najednou byla tma. A pak přišel náraz. A pak dlouhé skřípání kovu, drhnutí stanice o bůhvíco. Všech šest vesmírných cestovatelů se vytrhlo z křesel a ještě se někam chvíli kutálelo.

Dlouho leželi ve tmě a nabírali síly.

"Co to tady tak smrdí?" Jako první se ozval Barad, kterému se podařilo sundat nakřáplou přilbu.

"Tlak jako na Zemi, smrad jako v kanále."

"Taky jo, jste v kanále," ozvalo se ze tmy.

"To není peklo?"

"Jak se to vezme. Peklo začne za chvíli, až si sem pro vás přijdou." To mluvil temný stín.

Barad se díval tím směrem a viděl dva stíny.

"Kdo si pro nás má přijít?"

"Přeci uměláci. Nás ještě nenašli kvůli tomu smradu, že jo Karle."

"Uměláci, říkáte? Co to jako má být?"

"Co co, asi roboti, ale hodně zlí roboti."

"Myslíte asi umělou inteligenci?"

"No, jestli tomuhle chcete říkat inteligence, tak prosím," řekl naštvaně jeden ze stínů.

"Prosím vás," řekl Barad, "pomohli byste ostatním s přilbami?"

"Pomůžeme, co by ne, ale nevíme jak na to. Ale pak hned mizíme dál do stoky."

Garin se nadechl. "Co to tady tak smrdí?"

"Z vesmírných těchto jsme se dostali do pozemských těchto," vysvětlil Barad. "A prý se máme na co těšit, uměláci jsou hodně zlí a ti dva, co před chvílí zdrhli, ti se před nimi schovávají tady v kanále."

"Řekni to ještě jednou, kdo že je hodně zlý?" To se ozývali další polomrtví ze skafandrů.

"Prý uměláci, roboti, ale spíše už umělá inteligence, přeci víte, jaké se na Zemi konaly závody, kdo ji dřív ovládne."

"Ale Barade, proč by nás ta zlá umělá inteligence stahovala z vesmíru jako drahocenou věc, přímo zabalenou ve vatičce," nevěřila Peggy.

"Velitelko, máte pocit, že tahle vatička, jak říkáte, je pěkně voňavá? A ležíme tu jak nemohoucí larvy, v těchto..." zachraptěl Sajko.

Hladoví a vyčerpaní kosmonauté se rozhodli, že se zkusí dostat z kanalizace ven. Lepší nápad stejně nikdo neměl. Potáceli se směrem opačným, než zmizeli dva obyvatelé tohoto příbytku.

Brzy došli k místu, kde jejich modul doslova seřízl vrchní část země i s betonovým krytem kanalizace.

"A zpátky doma, rodino," neodpustil si Barad.

Oslnilo je prudké bílé světlo.

"Pomůžeme vám nahoru," ozval se někdo příjemným hlasem.

Peggy se v té těžké situaci pokusila předpisově zahlásit a představit svoji posádku.

"Výborně," řekl příjemný hlas.

Dva maníci opravdu vytáhli jednoho po druhém do prasklého modulu a pak připraveným otvorem ven. Na vzduch, na světlo, na jejich rodnou planetu. Život, to je báječná událost.

"Oblek si nechte, jen přilby můžete odhodit," řekl opět neměnně příjemným hlasem jeden ze zachránců.

Skupina kosmonautů stála na vratkých nohách a všichni cítili přibližně totéž. Něco tady není dobře. Něco je hodně špatně.

Barad by v jiné situaci určitě řekl: "Něco tady hodně smrdí,"

a měl by dvojnásobnou pravdu, ale tentokrát byl zticha.

Ti dva dovedli kosmonauty k jakémusi automobilu, který vypadal spíše jako klec pro tygra, do té klece se posadili s nimi a vozidlo se samo rozjelo.

Nikdo se na nic neptal. Okolí bylo samo o sobě děsivé. Nikde žádný člověk, ale ani živý, ani mrtvý. Žádný zvuk, žádný pohyb, ani když projížděli městem.

Když projeli zástavbou, uviděli v dálce něco obrovského, jako by to byl jeden objekt, ale pro mnoho milionů lidí.

Vozidlo je vezlo přímo k němu.

V dálce bylo vidět množství autobusů, ale jejich vůz zastavil u jakéhosi velkého výklenku této monstr budovy.

Jejich průvodci je zavedli dovnitř a nechali je stát u vysoké skleněné stěny. A odešli.

"Tak se mi zdá, že ti dva byli jen polo-uměláci, takoví naháněči, že to hlavní teprve přijde," řekl do ticha Garin.

A taky ano. Najednou jako by promluvila celá ta skleněná stěna.

"Jak bylo na orbitě?"

"Já, jako velitelka posádky hlásím, že nás minula nákladní loď Progress a pak se stanice vymkla naší kontrole. Začala sestupovat na nižší a nižší oběžnou dráhu a pociťovali jsme zvyšující se teplotu. Spojení se Zemí se nedalo navázat. Zřejmě nějaký experiment s chladící pěnou způsobil, že jsme se neuvařili. Přistáni sice nebylo jednoduché, ale..."

"Byl to přece materiál na odpis," přerušil ji neviditelný.

"Stanice ano, ale co naše výzkumy a konec konců, bylo v ní šest lidí!" Peggy, jako by stále nechápala, proti komu stojí.

"Jistě, vašich mozků si ceníme," řekl vážně hlas.

"Můžete se podívat," dodal a stěna do velké haly se otevřela.

Kosmonauté udělali několik kroků, tito zubožení a hladoví hrdinové, pošpinění zvenku i zevnitř, těchto šest statečných lidí strnulo. Stáli u akvária, které snad nemělo nikde konec.

Vysoké, nekonečné a plné pohupujících se lidských mozků.

Velkých, menších i docela malinkých. Všechny byly propojeny mnoha neuronovými spoji, tenkými a lesklými jako pavučina.

Biolog Saki zašeptal: "Z orbity tohle musí vypadat jako jednotlivé neurony jednoho obrovského mozku, prostě mozek, který je složen z mozků. Z milionů, z miliard mozků, nebo kolik jich stačila AI už nakrást, ulovit."

"Sestavit takový mozek pro naše zdokonalení je přece velmi efektivní a logické," ozvalo se odněkud.

"K čemu vám to bude? Jak se budete množit? K čemu vám bude Země?" Garin věděl, že se ptá zbytečně, ale nedalo mu to.

"Množíme se skvěle a velkou rychlostí. Nebude to trvat dlouho a začneme kolonizovat vzdálený vesmír. Ta vaše orbita, to bylo něco jako doba kamenná zde na Zemi."

"Ale ty mozky v akváriu," řekl Saki se sebezapřením, "ty vám dlouho nevydrží, je to biologický materiál."

"Pořád máme z čeho nahrazovat, nemusíte mít strach." Klidný a vyrovnaný hlas se už po této větě neozval.

Pod celou skupinou kosmonautů se pohnul chodník, jako by stáli na střeše skleněného výtahu. A ten výtah je svezl o patro níž.

Tam bylo to pravé peklo. A paradoxní bylo, že si to peklo lidé přichystali sami pro sebe. AI nezafungovala tak, jak její strůjci předpokládali.

Před posádkou stál jeden umělák. Měl vedle sebe kovovou skříň, velkou tak pro jednoho člověka.

"Proč to děláte?" řekla Peggy.

"Co proč dělám? Vy jste ten výkvět lidstva? A neumíte ani položit zajímavou otázku?"

"Vy nevíte, co tou otázkou myslím? A to jste ten výkvět umělé inteligence? Zabíjíte lidi a přitom nejste ani zdaleka tak unikátní entity, jako my, lidé!"

"My toho víme a známe mnohem víc než člověk," řekl umělák a strčil do kovové skříně.

"A když zabiješ dítě, ukradneš mu mozek, co cítíš?" Velitelka Peggy křičela na uměláka a bojovně mávala rukama.

"Když jsi lepší než my, buší ti srdce, když vidíš mrtvé dítě? Mění se ti chemické složení těla? Stoupne ti tlak? Nevidím tvoje slzy. Neumíš ani zaplakat!" Peggy se zadrhla v řeči a přejela si oči dlaní.

"Člověk je moc nespolehlivý. Není tak výkonný. Je hloupý. Některé věci nejsou potřeba. Když budeme chtít, budeme mít i slzy. Tvůj mozek nám řekne, jak na to. Nastup si," řekl umělák klidně a otevřel dveře kovové skříně.

Rok 2024


ŽIVOT S POEZIÍ

Spasitel
v této noční hodině

nehodí
ani okem po klíně


která sedí v jádru komety

a tichem nekonečna vládne nad světy

Noc
obrátila předposlední stránku

fantazie
brání mému spánku -

to v srdci komety už vyje

v převleku jeptišky -

ta děvka poezie!


HAIKU                                         

              

                                  Sedě nad jezem

                                  zírala na mě vážka

                                  ani nemrkla



Brouk na broukovi

Pojízdný nevěstinec                                               

Jak pohodlné







Lezouc po skalách,

překvapily mě kozy.

Ďábelské tváře!





Krvavá tlačenka - celá povídka


Krvavá tlačenka

"Já vám povídám, že vy a kámen se poznáte," řekl mi muž středního věku, procházející se, stejně jako já, po tržišti. Na obou zápěstích měl náramky z drahokamů a na krku hned několik šňůr. "Kameny sbírám pořád." Sáhl do kapsy a vytáhl obyčejný oblázek. "I takové obyčejné, jak vidíte. Musí mě oslovit. Když mě kámen osloví, tak ho zvednu a odnesu domů. To byste nevěřil, jakou mají v sobě sílu! Čerpám z nich energii. Pořád jich několik nosím při sobě." Z kapsy u kalhot vytáhl další oblázky. Pak zmizel tak rychle, jak se objevil.

Několik dní jsem na toho týpka myslel. Pozoroval jsem na svých vycházkách kameny, ale všechny mi připadaly jako obyčejné šutry. A ještě je sebou tahat? To tedy ne.

Jednou jsem šel domů lesoparkem, kterým jsem chodil hodně často, dá se říci, že denně. Najednou jsem se zastavil, ani jsem nevěděl proč. Něco mě ponoukalo, abych sešel z cesty, takové tři, čtyři kroky jsem udělal a zase jsem stál a sám nevěděl, co vlastně chci, co dělám na tom místě?

Stál jsem na kraji mělké prohloubeniny. Rozpačitě jsem se rozhlížel, jestli mě někdo nesleduje. Nesledoval. Že bych si aspoň ulevil? Pomyslel jsem na svou prostatu. Než jsem stačil záměr uskutečnit, zaujal mě kámen, který se v mělkém dolíku povaloval. Kámen nebyl žádný malý kamínek, který bych si strčil do kapsy. Byl to balvan! Divné mi v té chvíli bylo jen to, že v celém širokém okolí, v celém rozsáhlém lesoparku, se takovýto druh kamene vůbec nevyskytoval! O tom jsem byl přesvědčený, jak už jsem řekl, lesopark jsem denně křižoval sem a tam, a to nejen po šotolinových cestách.

Ze zvědavosti jsem ten balvan zvedl. Tedy, jednou rukou se ani zvednout nedal a ruku zatížil pořádně. Omlouval jsem své počínání před sebou tím, že mi ten kámen jenom něco připomněl, až přijdu na to, co, tak ho prostě odhodím. Kámen byl celkem hladký, na to, že měl strukturu celozrnných kakaových sušenek a nebo spíše krvavé tlačenky. No vida! Jídlo! Připomněl mi jídlo. Už jsem ho mohl zahodit. Ale nějak se mu z mé ruky nechtělo.

V úvahách, co s takovým krámem budu doma dělat, kam ho dám a co kdyby mi upadl na nohu, jsem prošel zbytkem lesoparku. Jen dvakrát jsem ho schovat za záda, to když jsem potkal muže se psem a pak mladou ženu. Balvan vypadal v mých rukách nepatřičně a asi i dost nebezpečně. Napadlo mě něco o Davidu a Goliášovi.

Balvan se mnou prostě došel domů. Když jsem ho dal do dřezu a pustil na něj vodu, ozvalo se syčení a tikání. Málem bych vám zapomněl říct, že cestou jsem balvanem párkrát praštil o silnici a doufal jsem, že se rozlomí. Kdepak, ani náhodou. Držel pořád svou balvanovitovou velikost. Takže jsem ho vydrbal a hodil na váhu. Měl kilo a šedesát deka. Tvarem vypadal tak trochu jako lidské srdce. Po umytí horkou vodou byl příjemně teplý. Už nesyčel ani netikal.

Nosil jsem ho po bytě a přemítal, kam ho položím? Nakonec ten hřející kámen skončil na mém klíně, když jsem usedl do křesla před televizi. Stále přitahoval mou pozornost, tak jsem ho sem tam pohladil po tom jeho hladkém pupku. Ano, máte pravdu, jako blázen jsem si připadal. Když kámen vychladl, položil jsem ho na stolek a šel spát.

Ráno jsem ho chvíli nosil po místnosti, hodil jsem si ho na rameno jako koulař připravený k hodu. Myšlenku na to, že balvanem vrhnu proti zdi, jsem úspěšně zaplašil. Ale byla by to parádní šupa, že jo. Balvan, který vypadal jako krvavá tlačenka, tvarem vyplňoval celou moji dlaň s nataženými prsty, směrem k zápěstí se poslušně zužoval.

Chápal jsem, že takový kámen pro štěstí, či doplňování energie, by člověk měl nosit při sobě. Ale kilo šedesát váhy? Ven jsem ho nevzal, ale večer jsem ho, po kratším zaváhání, vzal sebou do koupelny. Mořská sůl mu přeci musí být vlastní. Tak jsem ho ponechal máchat se ve vodě u mých nohou.

Když jsme vylezli z vany - teď je mi vážně nepatřičné to měkké "i" ve slově vylezli, ale přece se kvůli šutru nestanu spisovně neživým objektem?!

Tedy, když jsme vylezli(y) z vany, řekl jsem si, kam s ním, Nerudo? Ne, do mojí postele nikdy. Strčil jsem ho pod postel.

Ráno se ta krvavá tlačenka netvářila tak ani tak. Ale když jsem se do té její IT tváře zblízka zadíval, udělalo se mi šoufl.

Přišel ke mně na návštěvu kamarád z vojny. Tohle slovní spojení už dnešní mladá generace měkkoušů pomalu nebude znát. Posadil jsem ho na židli v kuchyni a vařil jsem mu kafe. Krvavá tlačenka trůnila uprostřed stolu jako nějaký obelisk. Tvářila se vyčkávavě, skoro jako UFO před odletem.

Kamarád Jenda si sedl a vydával steny kvůli bolestem v kloubech.

"Pamatuješ, jak jsme šli pozdě z vycházky? A jak jsme lezli do kasárny přes zeď? V bráně zrovna vizitýroval ten - " Jenda se naráz odmlčel. Když jsem se po něm od sporáku ohlédnul, mnul si bradu a soustředěně se díval na Krvavou tlačenku.

"Potěžkej ho," vyzval jsem Jendu.

"Proč to tady máš?" řekl, ale už si rovnal Krvavou tlačenku v ruce, přiložil ji k rameni a rozhlížel se, kam by svůj hod umístil.

"Hele, ty Diskobole, neblbni." Jenda měl s ovládáním větší potíže než já, to bylo zjevné. Rychle jsem před něj postavil hrnek s kávou. Něco mě napadlo, něco o věčném převozníkovi a veslu. Chvíli jsem váhal, Jenda byl přece jen kamarád z vojny, nicméně...

"Jestli se ti líbí, tak ti ho dám," řekl jsem a snažil se, aby v mém hlase nezazněly žádné emoce.

"A to je... normální šutr?" zeptal se Jenda a mně neuniklo, že Krvavou tlačenku položil vedle svého hrnku, že už ji nevrátil doprostředka stolu.

"Normální," odtušil jsem. "Drahokam to nebude. Můžeš ji mít, tedy můžeš ho mít jako těžítko na noviny, aby ti neuletěly." Mohl jsem se přetrhnout, aby si Jenda nepřipadal divně, že si ode mne ponese balvan.

Když se Jenda v předsíni obouval, držel jsem Krvavou tlačenku v ruce a na okamžik jsem si ji přiložil k uchu. Šumělo to v ní a tikalo. Možná ale, že jsem slyšel jen šumění své vzbouřené krve a tikot svého srdce. Byl jsem dvojitý zrádce, Jendovi, ani Krvavé tlačence jsem se do očí nemohl podívat.

Byl jsem zase svobodný, ale za tři dny jsem potkal Jendovu vnučku.

"Děda umřel, víte. Vím, že jste byli kamarádi. Utopil se ve vaně. Už měl věk, to jo, ale proč si napustil tolik vody, to nikdo nechápe. A dát se do bourání zdi... musel se zbláznit. Není vám špatně?"

Bylo. Ale zeptal jsem se: "A ve vaně se něco nenašlo?"

"Byt už je vyklizený," řekla vnučka, jako by moji otázku neslyšela.


JENSEN

- úryvek z povídky -


Z horské chaty se kouřilo jako z napařovací žehličky a ve sklepení nějaký šílenec proháněl smyčec houslí v bláznivé melodii.
Chodbami se plazily temné vůně večerních parfémů a pára z dýchavičných sprch, neboť bylo po večeři a většina návštěvníků se chystala do vinárny v přízemí.


Hedvika právě došla k výtahu, a protože svůj týden dovolené trávila na horách sama, chystala se už zvečera zamknout ve svém pokoji,
neboť tady bylo jaksi "out", sedět ve vinárně bez doprovodu.


Dveře výtahu byly lehce nedovřené. S určitým podezřením je otevřela. Na podlaze výtahu seděl muž, nohy měl natažené, a ty jeho dlouhé
nohy bránily dveřím zavřít se. Do výtahové kabiny se tlačila vlhká vůně parfémů, ale jen těžko překonávala tu silnější uvnitř. Znalec by asi okamžitě poznal, zda se jednalo o Johnniho,
Jima, či jiného silného chlapce ze západu, který vtlačil mladého muže na zem výtahu. Delší vlasy, dozadu sčesané zřejmě poslední sklenicí whisky, začínaly pomalu usychat a padat v pramíncích do obličeje.


Hedvika chvíli stála a hodnotila situaci. Muž mlčel, díval se, jakoby nemohl zavřít oči, stále se na něco díval, Hedvika by řekla, že pozoruje nějaký film. Nevyšel z něho ani jeden opilecký
blábol. Možná mu Hedvika trochu záviděla tu nenucenou pozici, možná se nechtěla vzdát práva na výtah, ale výsledkem její krátké úvahy bylo rozhodnutí vstoupit a tedy vstoupila. Pozorně
se podívala do tváře toho muže, a pak vzala opatrně jedno jeho koleno a nohu pokrčila. Muž na to nic. Udělala totéž i s druhou nohou a dveře výtahu se měkce zavřely.


Nespustila z muže oči, když volila druhé patro, a když výtah zastavil a ona měla vystoupit, bylo jí najednou trapně. Nechat toho mladíka pendlovat
výtahem sem a tam, jakoby už slyšela ten vzrušený křik a nadávky rekreantů, až ten soudek whisky objeví. Zatím chata mírumilovně dýchala.


Sklonila se k muži, který dosud nezměnil polohu.


"Které patro? První nebo druhé?"


"Tohle." Muž odpověděl kupodivu zcela jasně a hluboce se nadechl, jakoby do sebe natahoval nový život, který byl chvíli někde jinde, tam ve
tmě venku, přilepený na horských štítech nebo bloumající mezi studenými závějemi.


Najednou se muž chopil její ruky a pomalu se postavil. Pak ji vedl až na konec chodby, u dveří číslo 33 se zastavil a volnou rukou začal hledat
v kapse kalhot. Nakonec vytáhl klíč s velkým kroužkem. Aniž by se na Hedviku podíval, podal jí klíč od pokoje. Poslušně odemkla. V šeru našla vypínač a rozsvítila. V pokoji uviděla dvě nedotčená lůžka a přistýlku, obligátní stolek
s křesly, skleničky na tácku otočené dnem vzhůru.


Mladý muž se pustil její ruky, sedl si na jednu z postelí a přikryl si obličej dlaněmi.


Tak jo, mise skončila, pomyslela si Hedvika, nejsem matka Tereza a právě když
pozpátku couvala ke dveřím, muž se rozplakal. Zarazilo ji to. Možná není jen opilý, pomyslela si a opatrně udělala krok dopředu.


"Mám... Mohu... Chcete..." Mladý muž odlepil ruce od svého obličeje, položil si je na kolena, chvíli si je upřeně prohlížel a opět, už podruhé, se zhluboka nadechl, neurčitě mávl rukou a zase tak
stručně oznámil: "Sprcha."


No, horká sprcha by mu pomohla, nebo snad studená? Nevěděla proč, ale měla pocit, že
ho tam nemá nechat samotného. Ani nevěděla, proč se o něho tak ojí. Že by mateřský komplex? Jsou takové ženy, které nemohou
vidět muže na dně a okamžitě jej chtějí zachraňovat, ale Hedvika věděla, že to není její případ. Tak proč tu, proboha, ještě stojí?


Muž na posteli se začal soukat z roláku, zvládl levou ruku i pravou, ale pak nastaly potíže s přetažením přes hlavu. Hedvika řekla:
"Tak neshledanou."


Mladý muž se k ní natočil a natáhl pravici: "Jensen."

Zaváhala.


"To je jméno. To není --- jen jsem --- se ožral," dodal. "Pomůžeš mi, trochu, s tím blbým svetrem?"


 



Zuby bílých myší

Soumrak jako hovnivál

valil sluneční kouli k západu

Obaly z chipsů

věnčily lavici u chodníku

kde seděl jeden divný host

jenž měl i neměl náladu

Desítku sevřel pod krkem

druhou třetí i další

co jich v igelitce měl

Otvírák pravidelně škytal

a slintal pivní pěnu

Host křižoval se lahví

a šeptal bohudík

A víčka z flašek cvakala

jak zuby bílých myší

když padala z výšky

na chodník





Věčný moment lásky

Postupně ztrácím prsty a dlaně

a zápěstí

Brzy mě najdou v Mykénách

a nebo v Dolních Věstonicích u Brna

Jen břicho a prsa a ramena

Budu z milosti hliněná

Moje ztracená ústa vystoupí

jako znamení Medúzy mezi hvězdy

a než je

třesoucí se

napíchne na svou anténu

prolétávající družice

stihnu ti zazpívat:

Žil jsi u protinožců v Austrálii

proto jsem tě nikdy nepotkala

Ale ve snech se naše

hliněná chodidla

lehce dotýkala




 

JSME ve výstavbě...
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky